Štěpán má stříbro z Evropských her

Flintu držel už coby malý kluk. A když z ní poprvé vystřelil, ještě ji ani neunesl a táta mu ji musel podpírat. „Jsem z myslivecké rodiny,“ prozradil s úsměvem Vladimír Štěpán, který nyní na Evropských hrách urval v dramatickém finále v trapu stříbro. Ve Vratislavi, kde probíhají střelecké soutěže, mu jen těsně unikla olympijská kvóta. „Vidina olympijského místa tam ve finále byla, ale druhého místa si opravdu cením. Nečekal jsem to.“

Z hlediště ho mohutně podporoval David Kostelecký, olympijský vítěz Pekingu a stříbrný z posledních olympijských her v Tokiu. „Můj velký vzor. Bylo mi dvanáct let, když jsem seděl u babičky na gauči a sledoval, jak David vítězí. To si pamatuju nejvíc,“ vzpomínal.

Tu nejlepší radu od Kosteleckého prozradil po krátkém zaváhání. „Nevím, jestli ji můžu říct nahlas, ale ta nejcennější je: Jdi tam a ne… se. To vypípáte, že?“ smál se Štěpán. Drží se i motta legendárního českého atleta Emila Zátopka Když nemůžeš, přidej. „Přidat musíte v tom, že se musíte ovládnout. Krotit emoce, aby nevyletěly. Když je udržíte, funguje to...“

Pokaždé mu pomůže něco jiného. „Hledám, zkouším různé věci. Třeba se projdu, vypovídám se, pustím si muziku. Podle toho, jak se vyspím,“ popsal. „Na stanovišti se točím, abych si vyzkoušel úhly terčů, jestli mě tam tělo pustí. Podle toho si udělám postoj nohou.“

Často tím znervózněl právě Davida Kosteleckého. Časomíra odpočítávající čas mnohdy mířila do červených čísel blízko nule. „Říkal jsem si, že mám určitě málo času. Neviděl jsem to, čekal jsem, kdy mi dají žlutou kartu. Periferně jsem viděl červené,“ vysvětlil. „Bylo to tak rychlé, že jsem si říkal, že na to kašlu. Potřebuju svůj čas na přípravu, ať mě klidně napomene, že žlutou snesu.“

Ke dvěma týmovým stříbrům z mistrovství světa a týmovému bronzu z evropského šampionátu tak přidal první velkou individuální medaili. „Ve finále jsem si říkal, že není co ztratit a musím do toho dát všechno. Byl jsem klidný, ne jak bývám většinou ve stresu nebo rozbrnkaný,“ podivil se. „Možná díky tomu, že mě kamarádi podrželi, psali mi zprávy, i s rodinou jsem telefonoval, to mi pomohlo nejvíc."